„Když se člověk rozhodne něco dělat, musí pak ujít celou cestu a musí přijmout odpovědnost za to, co dělá. Nezáleží na tom, co dělá, ale když něco dělá, musí především vědět, kým je, a potom musí pokračovat ve svých činech a nepochybovat o nich a nedělat si výčitky.“
Zkoumavě se na mě zadíval. Nevěděl jsem, co mu na to říct. Nakonec jsem si troufl vyrukovat s názorem, takřka s protestem: „Ale to nejde!“
Don Juan se mě zeptal, proč by to nemělo jít, a já jsem mu vysvětloval, že ideálně si možná všichni myslí, že tohle je přesně to, co bychom měli dělat, ale že v praxi se nikterak nelze vyhnout pochybnostem a výčitkám.
„Ale samozřejmě, že to jde,“ řekl don Juan s přesvědčením.
„Podívej se na mě, já nemám ani pochybnosti, ani výčitky. Všechno, co dělám, dělám proto, že jsem se k tomu rozhodl a nesu za to odpovědnost. I ta nejjednodušší věc, kterou dělám, například když tě s sebou beru na procházku do pouště, může docela dobře znamenat mou smrt. Smrt mi jde po stopě. Proto nemám prostor na pochybnosti a výčitky. A tak jestli budu muset umřít proto, že tě vezmu na procházku, tak umřu.
„Pro tebe je svět fantastický, protože pokud tě nenudí, tak se s ním pereš. Pro mě však je svět podivuhodný, protože je ohromující, úžasný, tajemný a neprozkoumatelný. Mám zájem na tom, abych tě přesvědčil, že musíš přijmout odpovědnost za to, že jsi tady, v tom zázračném světě, v téhle zázračné poušti, v tuhle zázračnou dobu. Chci tě přesvědčit, abys poznal, že záleží na každém činu, protože tady budeš jen chvilku a ta chvilka je příliš krátká na to, abys mohl poznat všechny jeho divy.“
Trval jsem na tom, že být světem znuděn nebo se s ním prát je prostě úděl člověka.
„Tak ho změň,“ odvětil suše. „Jestliže nebudeš reagovat na tuhle výzvu, je to, jako bys byl mrtev.“
„Možná, že bych to měl říct jinak. Doporučuji ti jen to, aby sis všiml, že nemáme žádné ujištění, že budeme žít donekonečna. Před chvilkou jsem řekl, že změna přichází znenadání a náhle. Stejně tak přichází i smrt. Co myslíš, že s tím můžeme dělat?“
Pokládal jsem to jen za řečnickou otázku, ale don Juan mě zvýšeným obočím pobízel, abych odpověděl.
„Žít co nejšťastněji.“
„Správně! A ty znáš někoho, kdo žije šťastně?“
Na první popud jsem chtěl říct, že ano. Měl jsem za to, že bych jako příklad mohl uvést řadu lidí, které znám. Ale když jsem si vše promyslel, věděl jsem, že by to byl jen prázdný pokus a marná snaha ospravedlnit se.
„Ne, opravdu neznám.“
„Já ano,“ řekl don Juan. „Jsou lidé, kteří velmi dbají na to, jakou povahu mají jejich činy. Jsou šťastni, protože jednají s plným vědomím, že nemají čas, a proto jejich činy mají zvláštní sílu, jejich činy mají smysl pro...“
Don Juan jako by hledal slova. Poškrábal se na spánku a usmál se. Pak se najednou postavil, jako kdyby rozhovor skončil. Naléhavě jsem ho prosil, aby mi to dopověděl. Posadil se a zamlaskal.
„Činy mají sílu. A zejména tehdy, jestliže ten, kdo jedná, ví, že tyto činy jsou jeho poslední bitvou. Když jednáš při plném vědomí toho, že všechno, co děláš, může být docela dobře tvůj poslední čin na zemi, je v takovém jednání zvláštní stravující štěstí. Doporučuji ti, abys znovu přehodnotil svůj život a svoje činy přenesl do tohoto světla.“
Nesouhlasil jsem s ním. Pro mě štěstí znamená předpokládat, že moje jednání má jakousi vnitřní kontinuitu a že budu moci podle své vůle pokračovat v tom, co zrovna dělám, a zejména, pokud se mi to líbí. Řekl jsem mu, že to, proč s ním nesouhlasím, nejsou nějaké banální důvody, ale přesvědčení, že svět i já máme nějakou určitelnou kontinuitu.
Zdálo se, že don Juan se baví mou snahou o srozumitelnost. Smál se, potřásal hlavou, škrábal se na hlavě a nakonec, když jsem mluvil o „určitelné kontinuitě“, si hodil klobouk na zem a dupl na něj.
Skončil jsem, protože mě jeho šaškování rozesmálo.
„Nemáš čas, kamaráde. To je bídný osud člověka. Nikdo z nás nemá dost času a ta tvoje kontinuita nemá smysl v tomhle úžasném a tajemném světě.
Jsi kvůli té své kontinuitě moc opatrný. Tvoje činy nemůžou mít ten správný šmrnc, sílu, tu neodolatelnou sílu činů, které vykonává člověk, jenž ví, že bojuje ve své poslední bitvě na zemi. Jinými slovy, díky své kontinuitě nejsi ani šťastný, ani silný.“
Připustil jsem, že se bojím pomyslet na to, že zemřu, a obvinil jsem ho, že ve mně vyvolává velikou úzkost tím, jak pořád mluví o smrti a jak se jí věčně zabývá.
„Ale všichni přece zemřeme,“ namítl. Pak ukázal na vzdálené kopce.
„Tamhle na mě jistě něco čeká a já se k tomu přidám, i to je jisté. Ale možná, že ty jsi jiný a že na tebe smrt vůbec nečeká.“
Zasmál se mému zoufalému gestu.
„Já na ni nechci myslet, done Juane.“
„Proč ne?“
„Nemá to smysl. Jestliže tam na mě čeká, proč bych si s ní měl dělat starosti?“
„Já jsem ale neříkal, že si s ní máš dělat starosti.“
„A co tedy mám dělat?“
„Používat ji. Zaostřit pozornost na spojovací článek mezi sebou a svou smrtí, a to bez výčitek, beze smutku a bez starostí. Soustřeďuj pozornost na fakt, že nemáš čas, a nech svoje skutky proudit podle toho. Ať je každý tvůj čin tvou poslední bitvou na zemi. Jedině za takových podmínek budou mít tvoje činy tu správnou moc. Jinak to po celý tvůj život budou jen činy bázlivého a opatrného člověka.“
„A to je tak hrozné být opatrným člověkem?“
„Není. Není, pokud ovšem budeš nesmrtelný, ale jestliže máš zemřít, pak nemáš na bázlivost čas jednoduše proto, že opatrnost tě nutí lpět na něčem, co existuje pouze v tvých myšlenkách. Konejší tě, když všechno ztichne, ale potom na tebe ten úžasný a strašlivý, tajuplný svět otevře chřtán, a chřtán se otevře na každého z nás, a ty si uvědomíš, že ty tvoje jistoty vůbec nebyly jisté. Když jsi bázlivý, nemůžeš prozkoumat svůj úděl člověka a využívat ho.“
„A copak je to přirozené neustále žít s představou vlastní smrti, done Juane?“
„Naše smrt čeká a třeba právě tohle, co teď děláme, může být naší poslední bitvou na zemi,“ odpověděl don Juan vážně. „Říkám tomu bitva, protože je to boj. Lidé většinou přecházejí od činu k činu bez boje a bez myšlení. Naproti tomu lovec váží každý svůj čin, a protože důvěrně zná svou smrt, postupuje uvážlivě, jako by každý čin měl být jeho poslední bitvou. Jedině hlupák si nevšimne, jakou výhodu má lovec nad svými bližními. Lovec jde do své poslední bitvy s patřičným respektem. Je totiž zcela přirozené, že jeho poslední čin na zemi musí být jeho nejlepším činem. Takhle z toho má příjemné uspokojení. Tím se otupí hrany jeho strachu.“
„Síla je něco, čím se zabývá bojovník. Zpočátku je to záležitost neuvěřitelná a strašně vzdálená a je obtížné o ní i přemýšlet. To se právě děje tobě. Potom síla začne být věc vážná, člověk ji nemusí zrovna mít a dokonce si ani nemusí plně uvědomovat, že existuje, a přece ví, že je tu něco, čeho si dřív nevšiml. Potom se síla projeví jako něco neovladatelného, co k člověku přichází. Nemůžu ti říct, jak přichází a co to doopravdy je. Nic to není, a přece to způsobuje, aby se ti přímo před očima projevovaly zázraky. A konečně síla je cosi v člověku samotném, je to něco, co ovládá tvoje činy, a přece uposlechne tvých rozkazů.“
Chvilku jsme mlčeli. Don Juan se mě zeptal, jestli jsem to pochopil. Řekl jsem, že ano, ale měl jsem divný pocit. Don Juan si zřejmě všiml mého zděšení a tlumeně se zasmál.
„Teď tě přímo tady hodlám naučit první krok k síle,“ řekl, jako by mi diktoval dopis. „Chci tě naučit, jak máš nastavit snění.“
Podíval se na mě a znovu se mě zeptal, jestli jsem pochopil, co myslí. Sotva jsem mu rozuměl. Vysvětlil mi, že „nastavit snění“ znamená důsledně a pragmaticky ovládat celkovou situaci snu asi tak, jako ovládám svoje rozhodnutí v poušti, jestli třeba vylezu na kopec anebo jestli zůstanu ve stínu vodního kaňonu.
„Musíš začít něčím velmi jednoduchým. Dnes se ve snu dívej na svoje ruce.“
Měl jsem nesmírně příjemný pocit míru a uspokojení. V tu chvíli jsem byl ve světě doma. Bylo dokonalé, nádherně, a přitom zneklidňující ticho. Na takové ticho jsem nebyl zvyklý. Chtěl jsem mluvit, ale don Juan mě umlčel. Po chvíli klid toho místa dolehl na moje rozpoložení Začal jsem přemýšlet o svém životě a příběhu a pocítil jsem onen důvěrně známý smutek a výčitky. Řekl jsem donu Juanovi, že si nezasloužím tam být, že jeho svět je silný a čestný, zatímco já jsem. slaboch a můj duch je pokřiven vlivem okolností mého života.
Don Juan se zasmál a pohrozil mi, že mi zakryje ústa hlínou, budu-li takhle mluvit dál. Řekl, že jsem člověk a že jako každý člověk si zasloužím všechno, co je v lidském údělu — radost, bolest, smutek i boj, a že dokud se člověk nestane bojovníkem, není povaha jeho činů důležitá.
Ztišil hlas a takřka mi zašeptal, že jestli mám opravdu pocit, že můj duch je pokřiven, měl bych ho jednoduše napravit, vyčistit ho, zdokonalit, protože v životě nemáme žádný úkol, který by byl důležitější. Nenapravit si ducha znamená vyhledávat smrt a to je totéž, jako nehledat nic, protože smrt nás stejné jednoho dne dohoní bez, jakýchkoli ohledů.
Na dlouhou dobu se odmlčel a potom řekl s hlubokým přesvědčením: „Usilovat o dokonalost ducha bojovníka je jediným úkolem, který je hoden našeho lidství.“
Síla je velmi zvláštní věc. Nemůžeš ji připoutat a přesně říct, co to je. Je to pocit, který člověk má z určitých věcí. Síla je osobní záležitost. Patří jenom člověku samotnému. Můj dobrodinec se například mohl na někoho třeba jen podívat a ten člověk smrtelně onemocněl. Ženy chřadly, když je očima uhranul. Ale přesto nikdy nikomu neublížil, pokud ovšem nebyla ve hře jeho osobní síla.“
„A jak si vybíral ty, kteří mají onemocnět?“
„To nevím. Ani on sám to nevěděl. Taková je totiž síla. Rozkazuje ti, ale přesto tě poslouchá.
Ten, kdo ji loví, ji vláká do pasti a potom si ji uloží jako svoje osobní poznání. A tak osobní síla roste, až nakonec máš případ bojovníka, který má tolik osobní síly, že se stává člověkem, jenž poznal.“
„A jak si člověk ukládá sílu, done Juane?“
„Je to zas jiný pocit. Záleží na tom, co je dotyčný bojovník za člověka. Můj dobrodinec měl prudkou povahu. Ukládal si sílu prostřednictvím tohoto pocitu. Všechno, co dělal, bylo silné a přímé. V mé vzpomínce je jako něco, co se prodírá skrze věci. A všechno, co se mu přehodilo, se odehrávalo tímto způsobem.“
Nechápal jsem, jak se možné sílu uchovávat v pocitech.
„To nejde vysvětlit,“ řekl don Juan po dlouhé odmlce. „Musíš to udělat sám.“