„Víš něco o světe kolem sebe?“ zeptal se.
„Vím všechno možné.“
„Ne, já mám na mysli, jestli někdy svět kolem sebe cítíš.“
„Cítím ze světa kolem sebe tolik, kolik můžu.“
„To nestačí. Musíš cítit všechno, jinak svět ztrácí smysl.“
„Cítím tolik, co můžu.“ Vyslovil jsem osvědčenou námitku, ze můžu vědět, jak se vaří polévka, aniž bych ji ochutnal, a že ani nemusím dostat ránu elektrickým proudem, abych věděl, co je elektřina.
„To, co říkáš, zní dost hloupě. Mně se zdá, že chceš setrvávat na svých argumentech, i když z toho nic nemáš, že chceš zůstat za každou cenu stále stejný.“
„Nevím, o čem to mluvíte.“
„Mluvím o tom, že ti něco chybí. Nemáš v sobě klid.“
Ta slova mě rozladila. Měl jsem pocit, že mě urazil. Podle mého neměl právo soudit moje činy ani mou osobnost.
„Jsi zamořen problémy. Proč?“ zeptal se.
Naštval jsem se. „Done Juane, já jsem jenom člověk.“
Přesně tímhle tónem to říkával můj otec. Když říkal, že je jenom člověk, chtěl zároveň říci, že je slabý a bezmocný, a jeho slova, stejně jako moje, byla plná pocitu nejhlubšího zoufalství.
Don Juan na mě upřel pohled přesně tak, jako když jsme se viděli poprvé.
„Moc o sobě přemýšlíš,“ usmál se. „A to způsobí zvláštní únavu, která tě pak nutí uzavírat se vůči okolnímu světu a lpět na svých argumentech. A proto máš jen problémy. Já jsem taky jenom člověk, ale já to chápu jinak.“
„A jak, done Juane?“
„Já jsem své problémy přemohl. Škoda, že život je tak krátký, že si nemůžu udržet všechno, co bych chtěl. Ale o to vůbec nejde, je to jenom škoda.“
Líbilo se mi, jak to řekl. Nebyla v tom ani stopa beznaděje nebo sebelitování.
„Proto ses vyděsil a proto jsi to vzdal, že se považuješ za strašlivě důležitého.“ Tím vysvětlil můj dřívější odchod. „Když se někdo cítí důležitě, je těžkopádný, nemotorný a zbytečný. Aby člověk poznal, musí být lehký a pohyblivý,“
„A co já, done Juane? Copak jste mě neučil, abych se mohl změnit“
„Ne, já se tě nesnažím změnit. Jednoho dne se sice může stát, že poznáš, to člověk nikdy neví, ale to tě nezmění. Jednou se možná naučíš vidět lidi jinak, jiným způsobem, a pak si uvědomíš, že nejde změnit vůbec nic.“
„A co to je ten jiný způsob, done Juane?“
„Lidé vypadají jinak, když je vidíš. Pomocí kouře můžeš vidět lidi jako světelná vlákna.“
„Světelná vlákna?“
„Ano. Jako vlákna, jako bílé pavučiny. Velmi jemné nitky, které obíhají od hlavy k pupku. Člověk tak vypadá jako proudící vajíčko. Paže a nohy jsou jako světelné štětiny, které vyrážejí na všechny strany.“
„A takhle vypadají všichni?“
„Ano. A kromě toho je každý ve styku se vším ostatním, ne jen rukama, ale celým svazkem dlouhých vláken, která mu vystřelují z břicha. Tahle vlákna člověka spojují s okolím, udržují jeho rovnováhu a dávají mu stabilitu. Jednou možná sám uvidíš, že člověk je světelné vajíčko a že je jedno, jestli je žebrákem, nebo králem, a na tom se nedá nic změnit. Anebo ještě lépe: Co by se tak dalo měnit na světelném vejci? No co?“
„Ty zatracený blázne,“ řekl a na chvíli vypadal přísně. „On ti sám od sebe neublíží. Ale poznání dává moc, a jakmile se jednou člověk vydá cestou poznání, přestává nést odpovědnost za to, co se může stát těm, kdo s ním přijdou do styku. Měl jsi ho navštívit teprve tehdy, až by ses uměl bránit. Ne před ním, nýbrž před mocností, kterou zkrotil a která mimochodem nepatří nikomu, ani jemu. Když Vincente slyšel, že jsi můj přítel, předpokládal, že se umíš chránit, a tak ti dal dárek. Zřejmě ses mu zalíbil, a tak ti dal veliký dar a tys ho zahodil. Taková škoda!“
„Když je bojovníkovi něco nejasné, myslí na svou smrt.“
„To je ještě těžší, done Juane. Pro lidi je smrt většinou vzdálená a mlhavá. Nikdy na ni nemyslíme.“
„A proč?“
„A proč bychom měli?“
„To je jednoduché. Jedině představa smrti nám upevní ducha.“
Když jsme odjížděli z Los Vidrios, byla už naprostá tma. Rozeklaná silueta hor splynula s temnotou nebe. Přes hodinu jsme jeli mlčky. Byl jsem unaven. Jako by se mi ani nechtělo mluvit, protože nebylo o čem. Na silnici byl minimální provoz. Jen pár aut nás minulo v protisměru. Zdálo se, že jsme jediní, kdo jede po dálnici na jih. Připadalo mi to divné. Stále jsem se díval do zpětného zrcátka, jestli za námi někdo nejede, ale žádné auto tam nebylo.
Po chvíli jsem přestal vyhlížet auta a začal jsem se znovu zabývat cílem naší cesty. Najednou se zdálo, jako by se naše dálková světla rozjasnila v kontrastu s okolní tmou. Podíval jsem se znovu do zpětného zrcátka. Uviděl jsem jasnou záři a za okamžik nato dva světelné body, které se vynořily jakoby ze země. Byla to dálková světla auta na vrcholku kopce v dálce za námi. Chvíli je bylo vidět, ale potom se náhle propadla do tmy. Po chvíli se opět objevila na jiném kopci a zase zmizela. Dlouho jsem v zrcátku sledoval, jak se objevují a mizí. V jednu chvíli mě napadlo, že nás to auto dohání. Zcela jisté se blížilo. Ta světla byla stále větší a jasnější. Schválně jsem přidal plyn. Zaplavil mě nepříjemný pocit. Don Juan si toho všiml, ale možná jen zaznamenal, že jedu moc rychle. Nejdříve se podíval na mne, pak se otočil a díval se na světla v dálce.
Zeptal se, co mi je. Řekl jsem, že už několik hodin jsem neviděl jet žádné auto za námi, až teď že jsem si najednou všiml světel auta, které nás zřejmě dohání.
Tlumeně se zasmál a zeptal se, jestli si opravdu myslím, že je to auto. Prohlásil jsem, že to nemůže být nic jiného. Opáčil, že můj neklid mu prozradil, že co je za námi, je víc než jenom auto, a že to cítím. Trval jsem na svém, že si myslím, že je to jen jiné auto nebo kamion na dálnici.
„Co jiného by to mohlo být?“ zeptal jsem se nahlas.
Ta jeho zvídavost mě doháněla k zuřivosti.
Obrátil se a díval se rovnou na mě, potom pomalu přikývl, jako by vážil, co hodlá říct.
„Ta světla má na hlavě smrt,“ řekl tiše. „Smrt si je obléká jako klobouk a pak se dá do trysku. To jsou světla smrti, která pádí, která nás dohání a která je stále blíž a blíž.“
Po zádech mi přeběhl mráz. Po chvíli jsem se znovu podíval do zrcátka, ale světla už nebylo vidět.
Řekl jsem donu Juanovi, že to auto určitě zastavilo nebo někam odbočilo. Neohlédl se, jenom se protáhl a zažíval. „Ne, smrt se nikdy nezastaví. Jenom občas zhasne světla a to je všechno.“
„A nemůžete pro Lucia něco udělat, done Juane?“
„Ne. Bohužel medúze nemůžeš kosti udělat. To byla jenom taková moje pošetilá slabost.“
Vyšlo slunce. Denní světlo mně bodalo do unavených očí.
„Říkal jste mi mockrát, done Juane, že čaroděj nesmí mít pošetilé slabůstky. Nikdy by mě nenapadlo, že byste právě vy mohl nějakou mít.“
Don Juan se na mne pronikavě podíval. Vstal, podíval se na Eligia a potom na Lucia. Narazil si klobouk na hlavu a poklepal na něj. „Ale naléhat můžeme a přiměřeně přesvědčovat také, i když víme, že to, co děláme, nemá smysl,“ řekl s úsměvem. „Ale nejdřív musíme vědět, že to, co děláme, nemá smysl, a přece musíme jednat tak, jako bychom to nevěděli. To je pak čarodějova pošetilá slabůstka, kterou ovládá.“
...„Řekněte mi ještě něco o své pošetilosti, kterou ovládáte.“
„Co o tom chceš vědět?“
„Prosím vás, done Juane, povězte mi, co to přesně je.“
Don Juan se hlasitě rozesmál a plácal se dlaněmi do stehen, až to pleskalo. „Tohle je ovládaná pošetilost!“ smál se a plácal se do stehen.
„Co tím chcete...?“
„Mám radost, že ses mě po tolika letech konečně zeptal na ovládanou pošetilost, ale přesto by mi bylo úplně jedno, kdyby ses mě na to nikdy nezeptal. Ale já jsem se rozhodl, že z toho budu mít radost, jako by mi opravdu záleželo na tom, jestli se mě na to zeptáš, jako by záleželo na tom, jestli mi na tom záleží. A právě tohle je ovládaná pošetilost.“
Oba jsme se pak hlasitě smáli. Objal jsem ho. Ačkoliv jsem jeho vysvětlení tak docela nepochopil, připadalo mi báječné.
Seděli jsme jako obvykle před domem u dveří. Bylo dopoledne. Don Juan přebíral hromadu semen, kterou měl před sebou. Nabídl jsem se, že mu pomůžu, ale odmítl s tím, že je to dárek pro jednoho přítele ze středního Mexika a že nemám dost síly, abych se těch semen mohl dotýkat.
„A na koho uplatňujete svou ovládanou pošetilost, done Juane?“ zeptal jsem se znovu po dlouhém odmlčení. Uchechtl se. „Na všechny!“ vykřikl s úsměvem.
„A kdy ji nejraději uplatňujete?“
„Pokaždé, když jednám.“
V tomto bodě jsem pocítil potřebu probrat si to všechno ještě jednou, a tak jsem se ho zeptal, jestli tím chce říct, že nikdy nejedná upřímně, ale vždycky jako herec.
„Ale moje jednání je upřímné,“ prohlásil don Juan, „ale vždycky je to jenom jednání herce.“
„Ale potom všechno, co děláte, musí být ovládaná pošetilost!“ prohlásil jsem skutečně překvapen.
„Ano, všechno.“
„Ale to přece nemůže být pravda,“ zaprotestoval jsem. „Nemůžete dělat jenom ovládanou pošetilost.“
„A proč ne?“ odpověděl s tajuplným výrazem.
„To by znamenalo, že je vám všechno jedno a že vám na ničem a na nikom nezáleží. Vezměme si například mě. Chcete mi říci, že je vám jedno, jestli poznám nebo ne, jestli jsem na živu, nebo jestli jsem umřel, jestli vůbec něco dělám?“
„Přesně tak. Je mi to jedno. Ty pro mne v životě znamenáš totéž, co Lucio nebo kdokoliv jiný, to je moje ovládaná pošetilost.“
Zaplavil mě zvláštní pocit prázdnoty. Bylo mi jasné, že na celém světě není jediný důvod, proč by na mně donu Juanovi mělo záležet, ale přesto jsem měl takřka jistotu, že mu osobně nejsem lhostejný. Domníval jsem se, že tomu jinak ani nemůže být, protože mi po celou dobu, kdy jsme byli spolu, věnoval plnou, neroztříštěnou pozornost. Napadlo mě, že to don Juan říká proto, že se na mě zlobí. Koneckonců vždyť jsem z jeho učení odešel.
„Mám pocit, že každý mluvíme o něčem jiném. Neměl jsem uvádět sebe jako příklad. Chtěl jsem jenom říct, že přece na světě musí být něco, na čem vám natolik záleží, že už nejde jen o ovládanou pošetilost. Myslím si, že není možné žít, jestliže nám opravdu na ničem nezáleží.“
„To platí na tebe. Tobě záleží na věcech. Ptal ses mě na mou ovládanou pošetilost a já jsem ti řekl, že všechno, co dělám ve vztahu k sobě a ke svým bližním, je ovládaná pošetilost, protože na ničem nezáleží.“
„Ale done Juane, jak vůbec můžete žít, jestliže vám na ničem nezáleží?“
Smál se, potom jako by chvíli přemýšlel, jestli mi má nebo nemá odpovědět. Nakonec vstal a odešel dozadu za dům.
„Done Juane, počkejte, počkejte. Já to opravdu chci vědět, musíte mi vysvětlit, co tím chcete říct.“
„Možná, že to nejde vysvětlit. Tobě na něčem v životě záleží, protože je to pro tebe důležité. Jistě je pro tebe důležité to, co děláš. Ale pro mne už není důležité nic, ani to, co dělám já, ani to, co dělají ti, co jsou mi nablízku. Ale žiji, protože mám vůli. A protože jsem si po celý život upevňoval a zjemňoval vůli, takže je jasná a zdravá, už je mi jedno, že na ničem nezáleží. Moje vůle ovládá pošetilost mého života.“
Dřepl si na bobek a prsty se probíral bylinami, které sušil na slunci na velkém kusu pytloviny.
Byl jsem zaražen. Nikdy bych si byl nepomyslel, že by moje zkoumání mohlo jít tímhle směrem. Po dlouhé odmlce mě něco napadlo. Řekl jsem, že podle mého názoru jsou některé činy mých bližních nesmírně důležité. Lze to například ukázat, a to velice dramatický, na otázce nukleární války. Prohlásil jsem, že zničení života na tváři země je pro mne zdrcující a obludné.
„Ty tomu věříš, protože přemýšlíš. Přemýšlíš o životě,“ řekl don Juan a v očích se mu zablesklo. „Ty ho nevidíš.“
„A cítil bych to jinak, kdybych viděl?“
„Jakmile se jednou člověk naučí vidět, ocitne se na světě sám a zbyde mu pouze pošetilost,“ řekl don Juan záhadně. Na chvíli se odmlčel. Díval se na mě, jako by chtěl odhadnout, jaký dopad měla jeho slova.
„Tobě se tvoje činy stejně jako činy tvých bližních vůbec zdají být důležité, protože ses naučil myslet si, že jsou důležité.“
Slovo „naučil“ vyslovil s tak zvláštním důrazem, že jsem se musel zeptat, co tím myslí. Přestal se zaobírat rostlinami a podíval se na mě.
„Naučíme se o všem přemýšlet a potom si vycvičíme oči, aby viděly způsobem, jakým přemýšlíme o věcech, na které se díváme. Díváme se na sebe už s přesvědčením, že jsme důležití. A proto se musíme také cítit důležitě! Ale když se pak člověk naučí vidět, uvědomí si, že už dál nemůže přemýšlet o věcech, na které se dívá, a jestliže nemůže přemýšlet o tom, na co se dívá, všechno se stává nedůležité.“
„To, co jste mi dnes odpoledne říkal o ovládané pošetilosti, mě velice vyvedlo z míry. Nejsem s to pochopit, co jste měl na mysli.“
„Tomu samozřejmě nemůžeš rozumět. Pokoušíš se o tom přemýšlet a to, co jsem říkal, ti nehraje s tím, co si myslíš.“
„Snažím se o tom přemýšlet, protože to je jediný způsob, jakým já osobně můžu něčemu rozumět. Chcete například říct, done Juane, že když se někdo naučí vidět, všechno na celém světě se stane bezcenným?“
„Neřekl jsem bezcenným, ale nedůležitým. Všechno je stejně důležité, a proto je to nedůležité. Tak například, vůbec není možné, abych řekl, že moje činy jsou důležitější než tvoje nebo že jedna věc je podstatnější než druhá. Všechny věci jsou si rovny, a tím, že jsou si rovny, jsou také nedůležité.“
Zeptal jsem se, zda tím chce vyjádřit, že to, čemu říká „vidění“, je „lepší způsob“ než se jen „na věci dívat“. Odpověděl, že oči člověka mohou zastat oboje, že však jedno není lepší než to druhé, ale že podle jeho názoru je zbytečná škoda, když si oči cvičíme jenom na dívání.
„Tak například, abychom se mohli smát, musíme se dívat očima, protože jenom když se na věci díváme, můžeme zachytit onu směšnou stránku světa. Naproti tomu však, když naše oči vidí, všechno si je tak rovno, že směšného už není nic.“
„Chcete říct, done Juane, že ten, kdo vidí, se nikdy nemůže smát?“
Chvilku mlčel. „Možná, že někteří lidé, oddaní poznání, se nikdy nesmějou, ale já žádného takového neznám. Ti, o kterých vím, že vidí a také se dívají, ti se také smějou.“
„A může ten, kdo je oddán poznání, také plakat?“
„Asi jo. Naše oči se dívají, a tak se můžeme smát nebo plakat nebo se radovat. Můžeme být smutní i veselí. Já osobně jsem nerad smutný, a tak kdykoliv jsem svědkem něčeho, co by mě normálně rozesmutnilo, prostě si posunu oči a vidím místo toho, abych se na to jen koukal. Ale když potkám něco legračního, tak se dívám a směju se tomu.“
„Ale done Juane, to je pak váš smích skutečný a ne ovládaná pošetilost.“
Don Juan se na mne na chvíli zadíval. „Povídám si s tebou, protože je mi to k smíchu. Připomínáš mi tak trochu pouštní krysy, co mají huňaté ocasy. Dají se chytit, protože strkají ocas do děr, když se snaží jiné krysy zastrašit, aby jim pak ukradly žrádlo. Ty se taky necháš chytit na svoje otázky. Dávej si pozor! Ty krysy si někdy ukousnou ocas, aby se osvobodily.“
Smál jsem se jeho srovnání, protože mi připadlo legrační. Don Juan mi jednou ukázal malé hlodavce s chundelatými ocásky, kteří vypadali jako tlusté veverky. Představa, jak si jedna z těch baculatých krys hryže vlastní ocásek, byla smutná, a přitom morbidně legrační.
„Můj smích, stejně jako všechno, co dělám, je skutečné,“ řekl don Juan, „ale současně je to také ovládaná pošetilost, protože můj smích je zbytečný, nic nemění. Ale já se přesto směju.“
„Ale done Juane, já tomu rozumím tak, že váš smích není zbytečný, protože vám dává radost.“
„Ne, já jsem šťastný, protože jsem si zvolil dívat se na to, z čeho mám radost, a moje oči si pak všímají směšné stránky věcí a já se tomu směju. Tohle už jsem ti říkal nesčetněkrát. Člověk si vždycky musí svou cestu vybrat srdcem, aby si vedl, jak nejlíp umí, možná také proto, aby se mohl pořád smát.“
Jeho slova jsem si vyložil v tom smyslu, že pláč je míň než smích, nebo přinejmenším je to něco, co nás oslabuje. Ale don Juan mě ujišťoval, že v tom není vůbec žádný vnitřní rozdíl, že obojí není nijak zvlášť důležité. Avšak on prý dává přednost smíchu, protože při smíchu se cítí na těle lépe než při pláči.
V tomto bodě jsem uvažoval, že tam, kde dáváme něčemu přednost, není žádná rovnost, jestliže se totiž don Juan raději směje než pláče, je smích skutečně důležitější. Don Juan však tvrdohlavě trval na tom, že dává-li on něčemu přednost, nemusí to ještě znamenat, že si obě možnosti nejsou rovny. A já jsem trval na tom, že náš spor by se logicky dal vztáhnout i na to, že má-li být všechno rovnocenné, proč bychom si nevolili také smrt.
„Mnozí lidé oddaní poznání si ji volí,“ řekl don Juan. „Jednoho dne prostě zmizí. Lidé si pak třeba myslí, že byli přepadeni a zabiti kvůli svým činům. Ale oni si zvolili smrt, protože jim na tom nezáleží. Naproti tomu já volím život a smích, ne proto, že by na tom nějak záleželo, ale proto, protože je to přirozený sklon mojí povahy. Říkám, že si volím, a můžu to říct, protože vidím, ale není to tak, že bych si zvolil život, to moje vůle mě nutí žít dál navzdory všemu, co třeba uvidím. Ale ty mi teď nerozumíš, protože jsi zvyklý myslet tak, jak se díváš, myslet tak, jak myslíš.“
Jeho slova mě velice zmátla. Požádal jsem ho, aby mi vysvětlil, co tím chce říct.
Opakoval mi stejnou myšlenku několikrát, jako by si dával na čas, aby ji mohl vyjádřit všelijakými výrazy, a potom mi vysvětlil to hlavní, že „myšlením“ míní stálou představu, kterou si děláme na všechno, co je na světě, a že „vidění“ tento návyk rozptýlí, a že dokud se nenaučím „vidět“, nemůžu skutečně porozumět tomu, co chce říct.
„Ale done Juane, jestliže na ničem nezáleží, proč by mělo záležet na tom, jestli se naučím vidět?“
„Jednou jsem ti říkal, že náš lidský úděl je učit se, ať je to dobré nebo špatné. Já jsem se naučil vidět a říkám ti, že na ničem doopravdy nezáleží, a teď je řada na tobě. Jednoho dne možná uvidíš a poznáš, jestli na něčem záleží nebo ne. Mně nezáleží na ničem, ale tobě bude možná zas záležet na všem. Měl bys už vědět, že člověk oddaný poznání žije tím, že jedná, a ne tím, že o svých činech jen přemýšlí, ani tím, že přemýšlí o tom, co si bude myslet, až přestane jednat. Člověk oddaný poznání si svou cestu vybírá srdcem a pak po ní jde. Potom se dívá, raduje se a směje se, a potom vidí a ví. Ví, že život stejně skončí příliš brzo, ví, že tak jako všichni ostatní nikam nejde, a protože vidí, ví, že nic není důležitější nebo méně důležité. Jinými slovy, ten, kdo je oddaný poznání, nemá pocty ani hodnosti, nemá rodinu ani jméno ani vlast, má jenom život, který žije, a za těchto okolností jediné pouto, které ho váže k jeho bližním, je právě ovládaná pošetilost. A tak se ten, kdo je oddaný poznání, snaží ze všech sil, potí se a supí, a když se na něj podíváš, vypadá docela obyčejně, až na to, že ovládá pošetilost svého života. Protože ničemu nepřikládá větší důležitost, může si ten, kdo je oddaný poznání, volit jakýkoliv čin, a jedná pak tak, jako by mu na něm záleželo. Díky své ovládané pošetilosti může říct, že mu záleží na tom, co dělá, a jedná tak, jako by tomu tak bylo, ale přesto ví, že je mu to jedno. Takže když splní, co má, ustupuje v míru, bez ohledu na to, zda jednal dobře či špatně, zda mu všechno vyšlo nebo ne, protože tohle ho vůbec nezajímá.
A naopak, člověk oddaný poznání si může vybrat, že bude naprosto nečinný, že nikdy nebude jednat a že se bude chovat, jako by mu záleželo na netečnosti. A bude mít zase naprostou pravdu, protože i to bude jeho ovládaná pošetilost.“
V tomto bodě jsem se zapletl do velmi komplikované snahy donu Juanovi vysvětlit, že mě zajímá, co by mohlo člověka oddaného poznání motivovat, že bude jednat některým konkrétním způsobem přesto, že ví, že na ničem nezáleží.
Don Juan se tlumeně zasmál a pak odpověděl. „Ty přemýšlíš o tom, co děláš. Musíš proto věřit, že tvoje činy jsou tak důležité, jak si myslíš, ale ve skutečnosti nic z toho, co člověk dělá, není důležité. Nic! Ale zeptal ses mě, jestliže opravdu na ničem nezáleží, jak potom můžu dál žít? Bylo by jednodušší zemřít, tohleto říkáš a tomuhle věříš, protože o životě přemýšlíš, tak jako teď přemýšlíš o tom, jaké je asi vidění. Chtěl jsi, abych ti to popsal, abys o tom mohl začít přemýšlet tak, jak to děláš se vším. Ale vidění není věc přemýšlení, takže ti nemůžu říct, jaké to je vidět. Ted zase chceš, abych ti popsal svoje důvody pro ovládanou pošetilost, a já ti k tomu můžu říct jen tolik, že ovládaná pošetilost se velice podobá vidění, protože se o ní nedá přemýšlet.“
Zívl. Lehl si na záda a protáhl si paže a nohy. V kostech mu zapraskalo. „Byl jsi příliš dlouho pryč. A příliš přemýšlíš.“
„Než rostliny utrhneš, musíš na ně mluvit,“ řekl mi don Juan. Utrousil ta slova jakoby mimochodem, ale opakoval to třikrát, snad aby upoutal mou pozornost. Do této chvíle nikdo z nás nepromluvil.
„Abys rostliny uviděl, musíš k nim osobně promlouvat,“ pokračoval. „Musíš se seznámit s každou zvlášť. Potom teprve ti rostlina může říct všechno, co o ní budeš chtít vědět.“
Bylo pozdě odpoledne. Don Juan seděl na plochém kameni tváří k západním horám a don Genaro seděl vedle něj na slaměné rohoži tváří k severu. Už prvního dne mi don Juan řekl, že to jsou jejich „místa“ a že já si mám sednout na zem kamkoliv proti nim. Dodal, že pokud budeme sedět na těchto místech, mám sedět tváří k jihovýchodu a dívat se na ně jen letmými pohledy.
Na chvíli se obou dvou zase zmocnilo veselí, a pak don Juan zase pokračoval vážným tónem a prohlásil, že pokud nebudu myslet na svou smrt, budu se celý život pouze zmítat v osobním zmatku. Vypadal velmi přísně.
„Co jiného člověk má kromě svého života a smrti?“
„Na nás, na každém zvlášť záleží, jak dokáže těm silám odolávat. Říkal jsem ti to už nesčetněkrát. Jedině bojovník může přežít. Bojovník ví, že čeká, ví, na co čeká, a když čeká, nechce nic, a tak, když pak dostane sebemenší maličkost, dostal víc, než může vzít. Jestliže potřebuje jíst, najde si způsob, jak se najíst, protože nemá hlad, jestliže mu něco zraní tělo, najde si způsob, jak to překonat, protože nemá bolest. Mít hlad nebo bolest znamená vzdát se sám sebe, přestat být bojovníkem. Síly hladu a bolesti pak člověka zničí.“
Chtěl jsem dál hájit svoje stanovisko, ale pak jsem přestal, protože jsem si uvědomil, že tím jen kolem sebe vytvářím ochrannou bariéru, abych se chránil před ničivou silou skvělého kousku, který mi don Juan provedl, když se mě tak hluboce a takovou silou dotkl. Jak to mohl vědět? Napadlo mě, jestli jsem mu třeba ten příběh o Knoflíkovi nevyprávěl při některém hlubokém stavu neobyčejné skutečnosti, ale nevzpomínal jsem si na nic takového, což však za podobných okolností je jenom pochopitelné.
„Jak jste se dozvěděl o mém slibu, done Juane?“
„Viděl jsem to.“
„A viděl jste to, když jsem si bral Meskalita, nebo když jsem kouřil vaši směs?“
„Viděl jsem to teď. Dneska.“
„A viděl jste to všechno?“
„Už zase začínáš! Vždyť jsem ti říkal, že nemá smysl mluvit o tom, jaké je vidění. Mluvení je k ničemu.“
Nechal jsem toho. Moje rozrušení mě přesvědčilo.
„Taky jsem kdysi přísahal,“ řekl najednou don Juan.
Úplně jsem vyskočil, když jsem uslyšel jeho hlas.
„Slíbil jsem otci, že budu žít, abych zničil jeho vrahy. Plnil jsem ten slib dlouhá léta. Ale teď se to změnilo. Už nemám zájem někoho dál ničit. Nechovám k Mexičanům žádnou nenávist. Nechovám ji k nikomu. Poznal jsem, že ty nesčetné cesty, které člověk v životě projde, jsou si všechny rovny. Nakonec se utlačovatel sejde s utlačovaným a zbývá už jen jediné, že totiž oba měli příliš krátký život. Dnes je mi smutno, ale ne proto, že otec s matkou zemřeli tak, jak zemřeli, je mi smutno, protože byli Indiáni. Žili jako Indiáni a zemřeli jako Indiáni, a nikdy nepoznali, že jsou především lidmi.“
Don Juan dlouho přemýšlel, než odpověděl. „Myslím, že se o tom nedá mluvit,“ řekl nakonec. „Zejména o vůli. Vůle je hrozně zvláštní. Přichází tajemně. Nedá se vlastně říct, jak ji používáme, můžeme jen prohlásit, že její výsledky jsou ohromné. Asi bychom měli nejdřív vědět, že ji můžeme rozvíjet. Bojovník to ví a čeká. Tvoje chyba je, že nevíš, že čekáš na svou vůli.
Můj dobrodinec říkal, že bojovník ví, že čeká, a ví také, na co čeká. Ty víš, že čekáš. Jsi tu se mnou už celá léta, a přesto nevíš, na co čekáš. Je nesmírně těžké, ne-li nemožné, aby průměrný člověk věděl, nač čeká, avšak bojovníkovi to problémy nedělá. Ví, že čeká na svou vůli.“
„A co to přesně je ta vůle? Je to nějaké rozhodnutí, jako třeba když se váš vnuk Lucio rozhodl mít motorku?“ „Ne,“ uchechtl se don Juan. „Tohle není vůle. To jsou jenom Luciovy choutky. Vůle je něco jiného, je jasná a mocná, něco, co nás může vést. Člověk ji užívá například k tomu, aby vyhrál bitvu, kterou by měl podle všech výpočtů prohrát.“
„Pak tomu ale říkáme odvaha.“
„Ne. Odvaha je něco jiného. Odvážní lidé jsou spolehliví a ušlechtilí a jsou neustále obklopeni obdivovateli, kteří se kolem nich točí. Ale jen málo statečných lidí má vůli. Jsou obvykle nebojácní a oddávají se vykonávání odvážných a rozumných věcí. Statečný člověk je většinou obávaný a nahání strach. Vůle se však týká ohromujících činů, které se vymykají našemu zdravému rozumu.“ „Je vůle to, čím ovládáme sami sebe?“
„Dalo by se říci, že je to určitý druh ovládání.“
„Myslíte, že si budu pěstovat vůli, když si například něco odepřu?“
„Jako třeba ty svoje otázky?“ opáčil don Juan.
Řekl to tak rozpustile, že jsem přestal psát a podíval se na něj. Oba jsme se pak smáli.
„Ne,“ prohlásil don Juan. „Něco si odepírat je vlastně shovívavost a záliba a já bych nic takového nedoporučoval. Proto tě nechávám, aby ses ptal, nač chceš. Kdybych ti řekl, abys s tím přestal, a ty ses to snažil dodržet, mohl by sis vůli deformovat. Úplně nejhorší je libovat si v odpírání, vede nás to totiž k tomu, že jsme přesvědčeni, že děláme něco velikého, zatímco ve skutečnosti jsme upoutáni jen sami na sebe. Přestat se stále vyptávat, to není ta vůle, o které mluvím. Vůle je mocnost. A protože je to síla, musí být pod kontrolou, musí být jemně ovládána, a to chvíli trvá. Vím to, a proto mám s tebou trpělivost. Když jsem byl tak starý jako ty, byl jsem taky tak impulzivní. A přece jsem se změnil. Naše vůle působí navzdory našim slabostem a povolné shovívavosti. Například tvoje vůle už ti otevírá průchod, kousek po kousku.“
„O jakém průchodu to mluvíte, done Juane?“
„Máme v sobě otvor podobný tomu měkkému místečku na hlavě, které mají malé děti a které časem zarůstá. Tenhle otvor se naopak otevírá, jakmile se rozvine vůle.“
„A kde je ten otvor?“
„Tam, kde jsou světelná vlákna,“ ukázal don Juan na břišní krajinu.
„A co je to? Na co to je?“
„Je to otvor, mezera. Je to prostor, kudy vůle může vystřelit jako šíp.“
„Je vůle nějaký předmět? Nebo jako předmět?“
„Ne, říkal jsem to jen proto, abys mi rozuměl. To, čemu čaroděj říká vůle, je síla, kterou máme v sobě. Není to ani myšlenka, ani předmět, ani přání. Přestat se ptát, to není záležitost vůle, protože to vyžaduje přemýšlení a přání. Vůle tě přiměje vítězit, když si myslíš, že jsi prohrál. Vůle tě udělá nezranitelným. Vůle pronáší čaroděje zdí, nese ho prostorem, třeba na Měsíc, kdyby chtěl.“
Už nebylo nač se ptát. Byl jsem unaven a pociťoval jsem napětí. Bál jsem se, že mi don Juan řekne, abych odešel, a to mi kazilo a bralo náladu.
„Pojďme do kopců,“ řekl don Juan z ničeho nic a vstal.
Cestou zase začal mluvit o vůli a smál se, že jsem zdrcen, protože si nemůžu dělat poznámky.
Vůli mi popisoval jako sílu, která spojuje člověka se světem. Dal si záležet na tom, aby mi vštípil, že svět je všechno, co vnímáme, a nezáleží na tom, jaký způsob vnímání si vybereme. Tvrdil, že „vnímat svět“ nutně vyvolává proces porozumění tomu, co se nám představuje. Toto „vnímání“ nám zprostředkují smysly a vůle.
Zeptal jsem se, jestli je vůle šestým smyslem. Prohlásil, že jde spíš o vztah mezi námi a vnímaným světem. Chtěl jsem, abychom se zastavili, že si to poznamenám, ale Don Juan se však jen smál a šel dál.
Ani večer mě don Juan neposlal domů a příštího dne po snídani se sám vrátil k otázce vůle.
„To, čemu ty říkáš vůle, je spíš věc charakteru a silné nátury. Avšak pro čaroděje je vůle silou, která přichází zevnitř a připoutává se k vnějšímu světu. Vychází břichem, přímo tadyhle, tam, kde jsou světelná vlákna,“ řekl a třel si přitom krajinu kolem pupku.
„Říkám, že vychází tudy, protože to lze cítit.“
„A proč tomu říkáte vůle?“
„Já tomu neříkám nijak. Můj dobrodinec tomu říkal vůle a říkají tomu tak i ostatní, kdo jsou oddaní poznání.“
„Včera jste říkal, že vůlí se dá svět vnímat stejně dobře jako smysly. Jak je to možné?“
„Obyčejný člověk se umí ‚zmocňovat‘ věcí jenom rukama, očima nebo ušima, ale čaroděj to umí i nosem, jazykem nebo vůlí, především vůlí. Neumím vůbec popsat, jak se to děje, ale ani ty například určitě nedokážeš popsat, jak slyšíš. Já náhodou také slyším, takže si můžeme povídat o tom, co slyšíme, ale ne o tom, jak slyšíme. Čaroděj užívá vůli k vnímání světa, ale tohle vnímání není jako slyšení. Když se na svět díváme nebo když ho slyšíme, máme dojem, že je to venku mimo nás a že je to skutečné. Když vnímáme svět svou vůlí, víme, že to není ‚venku‘ a že to ani není tak ‚skutečné‘, jak se domníváme.“
„Je vůle to samé jako vidění?“
„Ne. Vůle je síla, mocnost. Vidění není síla, ale spíš způsob, jak prostupovat věcmi. Takový čaroděj má třeba velmi silnou vůli, ale nemusí vidět, což znamená, že jenom ten, kdo je oddán poznání, vnímá svět smysly i vůlí a také viděním.“
Řekl jsem, že jsem ještě popletenější než dřív a že stejné vůbec nevím, jak mám uplatnit vůli, abych zapomněl na strážce. Zdálo se, že to moje slova i zmatek těší.
„Vždyť jsem ti říkal, že mluvení tě jenom mate,“ smál se. „Ale teď aspoň víš, že čekáš na svou vůli, i když pořád nevíš, co to je a jak se to stane. Takže dávej moc dobrý pozor na všechno, co děláš. To, co ti pomůže rozvinout vůli, najdeš právě mezi maličkostmi, které děláš.“
Don Juan byl pryč celé dopoledne. Vrátil se krátce po poledni se svazkem suchých bylin. Hlavou mi pokynul, abych mu pomohl. Několik hodin jsme pak třídili rostliny v naprostém mlčení. Když jsme byli hotovi, posadili jsme se a don Juan se na mě laskavě usmál. Řekl jsem mu velmi vážně, že jsem si pročítal svoje poznámky a že stále nechápu, co všechno znamená být bojovníkem ani co je to ta představa vůle. „Vůle není představa.“ To byla první slova, která don Juan za celý den pronesl. Po dlouhé odmlce pokračoval: „My dva jsme každý úplně jiný. Nemáme podobnou povahu. Ty jsi daleko násilnější než já. Když jsem byl v tvém věku, nebyl jsem násilník, ale spíš ubožák. Ty jsi můj pravý opak. Takový byl i můj dobrodinec, ten by se ti byl dokonale hodil za učitele. Byl to veliký čaroděj, ale neviděl, alespoň ne tak jako já nebo Genaro. Já rozumím světu na základě vidění a podle vidění vedu i svůj život. Naproti tomu můj dobrodinec musel žít jako bojovník. Když někdo vidí, nemusí žít ani jako bojovník, ani nějak jinak, protože umí vidět věci tak, jak opravdu jsou, a podle toho pak vede svůj život. Když vezmu v úvahu, jakou máš povahu, řekl bych, že se možná nenaučíš vidět nikdy. V tom případě budeš muset žít jako bojovník celý život.
Můj dobrodinec mi říkal, že když se někdo vydá na cestu čarodějství, začne si postupně uvědomovat, že obyčejný život už navždycky opustil. Tohle poznání je opravdu děsivé, protože to znamená, že už se nikdy nemůže chránit prostředky běžného světa a že musí přijmout nový způsob života, jestliže chce přežít. První, co by měl v této situaci udělat, je stát se bojovníkem. To je velmi důležitý krok i rozhodnutí. Poznání je natolik hrozné, že nedává člověku jinou možnost, než se stát bojovníkem.
V době, kdy se poznání stává záležitostí, která nahání děs, si člověk také uvědomí, že smrt je nenahraditelnou společnicí, která sedí vedle na rohoži. Každá troška poznání, která se stává mocí, má v sobě smrt jako ústřední sílu. Smrt všemu propůjčuje poslední dotyk, a čeho se smrt dotkla, stává se skutečnou mocí.
Ten, kdo se vydá na cestu čarodějství, stojí tváří v tvář bezprostřednímu zániku v každém ohybu cesty, a tak si nevyhnutelně začne svou smrt jasně uvědomovat. Bez vědomí smrti je každý jen obyčejným člověkem, který se zabývá pouze obyčejnými věcmi. Chybí mu nezbytná síla, nezbytné soustředění, které by jeho obyčejný pozemský čas přetvořilo v magickou moc.
Aby se tedy člověk stal bojovníkem, musí si především uvědomovat svou vlastní smrt. A tak je to i správné. Ale nezabývá se svou smrtí, protože kdyby se jí zabýval, nutilo by ho to upínat se jenom k sobě samotnému, a tím by se oslabil. Takže být bojovníkem znamená mít i potřebný odstup. Jenom tak se vědomí bezprostředně hrozící smrti nestane posedlostí, ale zůstane člověku lhostejné.“
Don Juan se odmlčel a podíval se na mě, jako by čekal, co na to řeknu.
„Rozumíš tomu?“ zeptal se.
Jeho slovům jsem sice rozuměl, ale stejné jsem osobně vůbec nepochopil, jak by někdo mohl získat tu lhostejnou odtažitost. Prohlásil jsem, že co se mého učednictví týče, ten okamžik, kdy se poznání stává děsivou záležitostí, už znám. Mohl jsem také poctivě říct, že už mi běžné předpoklady každodenního života neposkytují žádnou oporu. A že chci, a možná nejen chci, ale přímo potřebuju žít jako bojovník.
„Tak se teď musíš odpoutat.“
„Od čeho?“
„Musíš se odpoutat od všeho.“
„Ale to není možné. Já nechci žít jako poustevník.“
„Být poustevníkem znamená poddávat se vlastním zálibám, a to jsem neměl na mysli. Poustevník není odpoután, protože se svéhlavě oddává svému poustevničení.
Jedině představa smrti člověka dostatečně odpoutá, takže už nemůže ničemu propadnout. Jedině představa smrti člověka dostatečně odpoutá, takže si nemůže nic odepřít. Takový člověk pak nic nežádá, protože získal tichou dychtivost po životě a po všem, co k životu patří. Ví, že smrt je mu v patách a že mu nedopřeje čas, aby na něčem lpěl, a tak bez žadonění ochutnává ode všeho.
Člověku, který se odpoutal, a který ví, že nemá možnost smrti zabránit, takovému člověku zbývá jen jedno jediné, oč se může opřít: zbývá mu síla jeho rozhodnutí. Musí být tak říkajíc pánem svojí volby. Musí si plně uvědomovat, že nese za svou volbu odpovědnost, a jakmile se jednou rozhodne, už není čas na litování a obviňování. Rozhodnutí jsou konečná jednoduše proto, že smrt nedopřává čas, abychom na něčem ulpívali.
A tak bojovník, který si uvědomuje svou smrt, který se odpoutal a který je silný v rozhodnutích, žije strategicky. Vede ho poznání smrti. Toto poznám mu dává také odpoutání i tichou žádostivost. Síla jeho konečných rozhodnutí mu umožňuje volit bez lítosti, a tak je to, co si zvolí, strategicky vždy to nejlepší. Bojovník tedy dělá všechno, co udělat musí, s chutí a se zdravou výkonností.
Když někdo žije tímto způsobem, může o sobě právem prohlásit, že je bojovník a že získal trpělivost!“
Don Juan se mé zeptal, jestli chci něco říct. Já jsem jenom poznamenal, že úkol, který popsal, zabere celý život. Don Juan podotkl, že když jsem s ním, pokaždé příliš protestuji, ale že ví, že v každodenním životě se chovám jako bojovník nebo se o to alespoň snažím.
„Máš docela slušný drápy,“ smál se, „tak mi je občas ukazuj. Je to dobré cvičení.“ Posunkem jsem naznačil drápy a zavrčel a don Juan se smál. Pak si odkašlal a pokračoval.
„Když si bojovník osvojí trpělivost, je na cestě k vůli. Smrt s ním sedí na rohoži. Jsou přátelé. Smrt mu tajemným způsobem radí, jak má volit, jak má strategicky žít. A bojovník čeká! Řekl bych, že bojovník se učí beze spěchu, protože ví, že čeká na svou vůli. Jednou se mu podaří udělat něco, co je běžně zcela nemožné. Možná si svého neobyčejného skutku ani nepovšimne. Ale jak bude dál vykonávat nemožné činy nebo se mu stále budou dít nemožné věci, začne si uvědomovat, že se objevuje jakási mocnost. Moc, která mu vychází z těla, když postupuje na cestě k poznání. Nejdřív je to jako svěděni na břiše nebo jako spálenina, která se nedá utišit, pak to začne bolet, je to velmi nepříjemné. Někdy jsou bolesti a trápení tak veliké, že bojovník má křeče i několik měsíců, čím prudší křeče, tím líp pro něj. Dokonalá moc se vždycky ohlašuje velikou bolestí.
Když křeče pominou, bojovník si všimne, že má z věcí podivný pocit. Všimne si, že se skutečně dokáže všeho dotýkat pocitem, který mu vychází z těla, z míst těsně kolem pupku. Tenhle pocit je vůle, a jakmile se bojovník naučí tím pocitem věci uchopit, může právem říci, že je čaroděj a že získal vůli.“
Don Juan zmlkl a zřejmě čekal na moje připomínky nebo otázky. Neměl jsem, co bych řekl. Hluboce mě znepokojila představa, že čaroděj musí prožívat bolest a křeče, ale bylo mi trapné se vyptávat, jestli tím budu muset projít i já. Nakonec jsem se ho po dlouhém mlčení přece jen zeptal. Zasmál se, jako by mou otázku očekával, a prohlásil, že bolest není absolutné nevyhnutelná, že on například nikdy žádnou neměl a vůle se mu prostě objevila jen tak.
„Byl jsem jednou v horách a narazil jsem na pumu. Byla to samice, velká a hladová. Utíkal jsem a ona za mnou. Vyšplhal jsem na skálu, ale ta puma stála kousek za mnou a chystala se skočit. Házel jsem po ní kameny. Vrčela a začala útočit. Právě v tu chvíli se moje vůle projevila naplno. Zastavil jsem tu pumu svou vůlí, ještě než na mě skočila. Svou vůlí jsem ji hladil. Skutečně jsem jí hladil cecíky a puma se na mě podívala ospalýma očima a lehla si. A já jsem pak zběsile prchal, abych byl pryč, než se vzpamatuje.“
Don Juan velmi směšnými pohyby ukazoval, jak běží jako o život a drží si přitom klobouk.
Řekl jsem mu, že se mi dělá zle při pomyšlení, že se mám těšit na pumu nebo křeče v břiše, jestli chci získat vůli.
„Můj dobrodinec byl velmi mocný čaroděj,“ pokračoval don Juan. „Byl bojovníkem do morku kostí. Měl skutečně velkolepou vůli. Ale člověk může jít ještě dál, může se totiž naučit vidět. Když se to naučí, nemusí už žít jako bojovník, ani jako čaroděj. Když se to naučí, stane se vším, protože už není ničím. Dalo by se říci, že zmizí, ale přesto tady je. Řekl bych, že to je ta chvíle, kdy člověk může dostat všechno, co si přeje. Ale nepřeje si nic, a místo toho si hraje s bližními jako s hračkami, potkává je uprostřed jejich pošetilosti. Liší se od nich jen v jednom jediném: čaroděj, který vidí, svou pošetilost ovládá, zatímco jeho bližní to nedovedou. Ten, kdo vidí, se již o své bližní aktivně nezajímá. Vidění ho naprosto odpoutalo od všeho, co znával dřív.“
„Už jenom představa odpoutání od všeho, co znám, mi nahání husí kůži,“ prohlásil jsem.
„Ty si snad děláš legraci! Husí kůži by ti spíš měla nahánět představa, že nemáš nic, na co by ses mohl těšit, protože po celý život budeš dělat to, co jsi dělal odjakživa. Pomysli si na toho, kdo musí rok za rokem sít kukuřici, dokud úplně nezestárne a dokud se příliš neunaví. Pak už nedokáže ani vstát a jen se povaluje jako starej pes. Myšlenky a pocity, to nejlepší, co má, se bezcílně toulají a přeskakují z jednoho na druhé, na to, co dělal po celý život - sázení kukuřice. Mně to alespoň připadá jako ta nejstrašnější ztráta.
My jsme lidé. Učíme se a jsme vrháni do nepředstavitelných nových světů. Takový je náš úděl.“
„A opravdu existují nějaké světy, které jsou pro nás nové?“ zeptal jsem se napůl žertem.
„Vůbec nic jsme nevyčerpali, ty blázne,“ řekl rozhodně. „Vidění je pouze pro lidi dokonalé a bezchybné. Teď si uklidni ducha, staň se bojovníkem, nauč se vidět, a pak poznáš, že nové světy v našem vidění nemají konce.“
„To bylo ujištění, že tě spojenec chce. Ujistil se, že opravdu víš, ze tě vítá, že to víš ty nebo já.“
„A co ta jeho tvář, kterou jsem viděl?“
„Je to povědomá tvář, protože už ho znáš. Už ses s ním setkal dřív. Možná, že je to tvář tvé smrti. Čekala na tebe, a když se ti ukázala, tys podlehl strachu. Naštěstí jsem tam byl s tebou, abych tě mohl včas uhodit, protože jinak by se byla obrátila proti tobě, což by bylo jedině v pořádku. Aby ses mohl setkat se spojencem, musíš být dokonalým bojovníkem, jinak se spojenec obrátí proti tobě a zničí tě.“
Očima si mě zkoumavě prohlížel s upřímnou zvědavostí. Zasmál jsem se. Jasně jsem si uvědomil, že jedině legrace může otupit hrany představě vlastní smrti.
„Ty hodně jezdíš autem,“ pokračoval don Juan. „Takže jednou se možná ocitneš zase za volantem. Ten pocit bude velmi rychlý a nebudeš mít čas přemýšlet. Řekněme, že najednou zjistíš, že řídíš tak, jak jsi řídil už možná tisíckrát. Ale než budeš vůbec s to pomyslet na sebe, všimneš si podivného útvaru před předním sklem. Jestli se podíváš blíž, uvědomíš si, že je to mrak, který vypadá jako zářící spirála. Dejme tomu, že bude připomínat nějakou tvář přímo uprostřed oblohy před tebou. A jak ji budeš pozorovat, uvidíš, že ustupuje, až se promění v pouhou zářící tečku v dálce, a pak si všimneš, že se k tobě zase blíží. Nabere rychlost a v mžiku se vrhne proti přednímu sklu tvého auta. Ty jsi silný a já jsem si jist, že smrt po tobě bude muset vyjet několikrát, než tě dostane.
Tou dobou už budeš vědět, kde jsi a co se s tebou děje, ta tvář se zase vzdálí na místo na obzoru. Pak nabere rychlost a vyjede proti tobě. Ta tvář do tebe vstoupí a pak už budeš vědět - po celou dobu to byla tvář tvého spojence, nebo jsem to byl já, jak tu mluvím, nebo ty, jak si píšeš. Celou tu dobu smrt nebyla ničím. Ničím. Jenom tečička ztracená někde mezi papíry v tvém bloku. A přece do tebe vstoupí s neodolatelnou silou a rozptýlí tě. Vyprázdní tě a rozptýlí tě po obloze a po zemi a ještě dál. A budeš jako mlha z drobounkých krystalků, které odplývají a odplývají.“
Jeho popis mé vlastní smrti na mě velice zapůsobil. Očekával jsem, že uslyším něco úplně jiného. Dlouho jsem nebyl s to říct ani slovo.
„Smrt do člověka vstupuje břichem,“ pokračoval don Juan. „Přímo tam, kde je trhlina vůle. Tahle krajina je nejdůležitější a necitlivější částí člověka. Je to krajina vůle a také krajina, kterou všichni umíráme. Vím to, protože můj spojenec mě dovedl až sem do tohoto stupně. Čaroděj si ladí vůli tím, že nechává smrt, aby ho předeběhla, a když je prázdný a začne se rozšiřovat, ujme se vlády jeho dokonalá vůle a z té mlhy zase složí člověka.“
Don Juan předvedl podivné gesto: Roztáhl prsty do dvou vějířů a zvedl dlaně na úroveň loktů, obrátil je, že se palci dotýkal boků a potom ruce zase pomalu dával k sobě, až je spojil nad pupkem a chvíli je tam držel. Paže se mu chvěly napětím. Potom ruce zvedl a špičkami prostředníčků se dotkl čela a pak ruce spustil zas do stejné polohy uprostřed těla nad pupkem.
To gesto bylo úžasné. Don Juan ho předvedl s takovou silou a krásou, že jsem byl ohromen.
„Čaroděj se drží pohromadě právě svojí vůlí, ale když ho stáří oslabí, vůle se mu ztrácí a pak nevyhnutelně přijde chvíle, kdy už dál nedokáže svou vůli ovládat. Pak mu nezbyde nic, čím by dál mohl odolávat tiché síle své smrti a jeho život se promění tak jako život všech jeho bližních, totiž v mlhu, která se šíří za svoje hranice.“
„Moc snadno zapomínáš. Cesta poznání je cesta z donucení. Něco nás musí podnítit k tomu, abychom se učili. Na cestě poznání pořád s něčím bojujeme, něčemu se vyhýbáme a na něco se připravujeme, a tohle něco je vždycky nevysvětlitelné, větší a mocnější než my. Přicházejí k tobě nevysvětlitelné síly. Teď je to duch vodní jámy, později to bude tvůj vlastní spojenec, takže teď nemůžeš udělat nic jiného, než se připravit na boj. Před léty tě popohnala la Catalina, ale to byla jenom čarodějka a lest na začátečníky.
Svět je opravdu plný děsivých věcí a my jsme bezbranné bytosti obklopené nevysvětlitelnými a nepoddajnými silami. Průměrný člověk si ve své nevědomosti myslí, že se ty síly dají vysvětlit nebo změnit, ale ve skutečnosti neví, jak by se to dalo udělat. Očekává však, že lidská činnost je dřív nebo později vysvětlí či změní. Naproti tomu čaroděj nepřemýšlí o tom, jak by je vysvětloval nebo měnil, ale místo toho se je naučí využívat tak, že se přeorientuje a přizpůsobí jejich směřování. V tom je celý jeho trik. Jakmile na to jednou přijdeš, moc toho na čarodějství už nezbyde. Čaroděj je na tom jen malinko líp než normální člověk. Čarodějství mu nepomůže vést lepší život, já bych spíš řekl, že tomu Čarodějství spíš brání, protože čaroděj žije těžkopádně a všelijak ošidně. Když se otevře poznání, je daleko zranitelnější než průměrný člověk. Na jedné straně ho jeho bližní nenávidí, bojí se ho a usilují mu o život, na druhé straně zas ty nevysvětlitelné a nepoddajné síly, které nás všechny obklopují už z toho titulu, že jsme na živu, jsou pro něj zdrojem ještě většího nebezpečí. Když tě tvůj bližní probodne, jistě je to velmi bolestivé, ale je to nic ve srovnání s tím, když se tě dotkne spojenec. Čaroděj se otevírá poznání, a tím se stává kořistí těchto sil, takže mu zbývá jen jediný prostředek, jak se udržet, a to je jeho vůle. Musí tedy jednat a cítit jako bojovník. Zopakuju to ještě jednou. Na cestě poznání můžeš přežít jenom jako bojovník. To, co čarodějovi pomáhá lépe žít, je síla bojovníka.
Mým posláním je naučit tě vidět. Ne proto, že bych to tak chtěl já sám osobně, ale proto žes byl vyvolen: ukázal mi tě Meskalito. Mým osobním přáním však je, abych tě naučil cítit a jednat jako bojovník. Já osobně jsem přesvědčen, že být bojovníkem je daleko, daleko nejvhodnější. Proto jsem se snažil ukázat ti ty síly tak, jak je vnímá čaroděj, protože člověk se stává bojovníkem teprve tehdy, až na něj dolehnou svou děsivostí. Kdybys začal vidět dřív, než se staneš bojovníkem, oslabilo by tě to, dalo by ti to falešnou pokoru, toužil bys stáhnout se do ústraní a tělo by ti začalo chátrat, protože by ti už na tom nezáleželo. Mou osobní odpovědností je udělat z tebe bojovníka, aby ses nerozsypal.
Mockrát jsem od tebe slyšel, že jsi vždycky připraven zemřít. Tenhle pocit nepovažuju za potřebný. Myslím, že je to zbytečné podléhání slabostem. Bojovník má být připraven jenom k boji. Slyšel jsem také od tebe, že ti rodiče poranili ducha. Myslím, že duch člověka se dá velice snadno zranit, ale ne tím, co ty sám za zraňující považuješ. Jsem přesvědčen, že tě rodiče opravdu zranili, protože tě vychovali ve shovívavosti ke slabostem, k měkkosti a k zálibě zeširoka rozkládat.
Bojovníkův duch není naladěn na shovívavost a věčné stížnosti ani na vítězství, nebo prohru. Duch bojovníka je připraven pouze k boji a každá bitva je pro bojovníka tou poslední bitvou na zemi. Tak mu na tom, jak dopadne, ani moc nezáleží. Ve svém posledním boji bojovník nechává svého ducha plout volně a jasně. Bojovník ví, že jeho vůle je dokonalá, a když vede svůj boj, jenom se směje a směje.“
Dopsal jsem a vzhlédl od poznámek. Don Juan na mé upřeně zíral. Potřásl hlavou ze strany na stranu a usmíval se.
„To si to skutečně zapisuješ všechno?“ ptal se nedůvěřivě. „Genaro říká, že tě nikdy nemůže brát vážně, protože pořád jenom píšeš. A má pravdu, jak tě vůbec někdo může brát vážně, když pořád píšeš?“
Zachechtal se a já jsem se pokoušel obhájit, proč to dělám.
„Na tom nesejde,“ řekl don Juan, „jestli se máš vůbec někdy naučit vidět, musíš k tomu dospět svým vlastním, i když prapodivným, způsobem.“
Vstal a podíval se na oblohu. Bylo kolem poledního. Don Juan řekl, že máme pořád ještě dost času vypravit se na lov do hor.
„A co budeme lovit?“
„Něco zvláštního. Buď jelena nebo divočáka anebo možná pumu.“ Chvíli mlčel a potom dodal: „Nebo třeba orla.“
Vstal jsem a šel za ním k autu. Řekl, že tentokrát budeme všechno jenom sledovat a zjistíme, jaké zvíře musíme ulovit. Už nastupoval, když si asi na něco vzpomněl. Usmál se a prohlásil, že musíme celou cestu odložit, dokud se nenaučím něco, bez čeho by náš lov byl nemožný.
Vrátili jsme se a znova se posadili pod ramadou. Chtěl jsem se ho zeptat na mnoho věcí, ale nedopřál mi vůbec čas, protože ihned spustil:
„Dostáváme se k poslednímu bodu, který musíš vědět o bojovníkovi. Bojovník si vybírá jednotlivé věci, které pak vytvářejí jeho svět.
Když jsi tehdy viděl spojence, musel jsem tě dvakrát vykoupat. Víš, co s tebou bylo?“
„Ne.“
„Ztratil jsi štíty.“
„Jaké štíty? Co to povídáte?“
„Říkal jsem ti, že bojovník si vybírá jednotlivé věci, ze kterých se skládá jeho svět. Vybírá si je s rozmyslem, protože všechno, co si vybere, ho pak chrání před útoky sil, které chce využívat. Tak například bojovník by použil své ochranné štíty, aby se ochránil před spojencem. Normální člověk, který je stejně tak obklopen těmito nevysvětlitelnými silami, o nich neví, protože má jiné druhy zvláštních ochranných štítů, které ho chrání.“
Odmlčel se a podíval se na mé tázavě. Nechápal jsem, co má na mysli.
„A co je to za štíty?“
„To, co lidé dělají.“
„A co dělají?“
„No, podívej se kolem sebe. Lidi mají plné ruce práce s tím, co dělají. To jsou štíry, které je chrání. Kdykoliv se čaroděj setká s některou z těch nevysvětlitelných a nepoddajných sil, o kterých mluvíme, otevírá se jeho trhlina a on je pak mnohem náchylnější k smrti než normálně. Říkal jsem ti, že touhle trhlinou umíráme. Proto také musí čaroděj mít připravenou vůli, aby trhlinu zaplnil, je-li ovšem bojovníkem. Jestliže není, jako třeba ty, pak mu nezbývá nic jiného než uplatnit něco z toho, co dělá v každodenním životě, aby odlákal svou mysl od děsu, kterým ho naplnilo to setkání, a tímto způsobem pak mohl zakrýt svou trhlinu. Tenkrát, když ses setkal se svým spojencem, ses na mě rozzlobil. Já jsem tě rozhněval, když jsem ti zastavil auto a taky jsi pěkně mrzl, když jsem tě máchal ve vodě, a protože jsi byl oblečený, bylo ti zima ještě víc Ten hněv a ta zima ti pomohly uzavřít trhlinu, a to tě zachránilo. Ale v tomto období života už pro tebe tyhle štíty nejsou tak účinné jako pro normální lidi. Už toho víš příliš mnoho o těch silách a dostal ses konečně na hranici, kdy začneš cítit a jednat jako bojovník. Tvoje staré ochranné štíty už nejsou bezpečné.“
„A co mám dělat?“
„Jednej jako bojovník a vyber si věci, které ti budou vytvářet svět. Teď už se nemůžeš obklopovat věcmi jen tak nazdařbůh. Říkám ti to naprosto vážně. Od teďka už pro tebe přestává být starý způsob života bezpečný.“
„A co myslíte tím, že si mám vybrat věci pro svůj svět?“
„Bojovník se setkává s těmito nevysvětlitelnými a nepoddajnými silami, protože je záměrně vyhledává, a tak musí být neustále připraven na setkání s nimi. Naproti tomu ty nejsi připraven nikdy. Kdyby ty síly k tobě přišly, vlastně by tě zaskočily a děs by ti otevřel trhlinu, kterou by ti život bez odporu unikal. Nejdřív se tedy musíš připravit. Mysli na to, že se ti spojenec může každou chvilku objevit před očima. Musíš být na něj připraven. Setkání se spojencem vůbec není mejdan ani nedělní výlet a bojovník si musí chránit život. To je jeho odpovědnost, kterou přijímá. Takže když na tebe některá z těch sil dolehne a otevře ti trhlinu, musíš vědomě usilovat, abys ji sám uzavřel. Z tohoto důvodu si musíš vybrat řadu věcí, které ti dávají veliký klid a potěšení, takových věcí, které můžeš vědomě použít, aby zaplašily děs z tvých myšlenek, a tak ti uzavřely trhlinu a zpevnily tě.“
„A jaké věci?“
„Před léty jsem ti říkal, že bojovník ve svém každodenním životě jde po stezce, která má srdce. Bojovník se od obyčejných lidí liší právě tím, že si důsledně volí stezku, která má srdce. Pozná, že stezka má srdce, protože se s ní může ztotožnit, protože prožívá veliký mír a potěšení po celou dobu, co po ní jde. Věci, které si bojovník vybírá za svoje štíty, patří stezce, která má srdce.“
„A vy jste říkal, že nejsem bojovník, tak jak si můžu vybrat stezku, která má srdce?“
„Teď jsi na rozmezí. Řekněme, žes dřív vlastně ani moc nepotřeboval žít jako bojovník. Teď je tomu jinak, nyní se musíš obklopit věcmi, které patří stezce srdce, a ostatní musíš odmítnout, protože jinak bys při příštím setkání zahynul. Můžu dodat, že o další setkání už nemusíš žádat. Spojenec teď k tobě může přijít ve spánku, nebo když se budeš bavit s přáteli nebo když zrovna budeš psát.“
„Celé roky se opravdu snažím žít tak, jak mě to učíte. Nejspíš jsem to nedělal dobře. Jak bych to teď mohl zlepšit?“
„Příliš přemýšlíš a příliš mluvíš. Musíš přestat povídat si pro sebe.“
„Co máte na mysli?“
„Příliš mnoho si mluvíš pro sebe. Ale v tom nejsi žádná výjimka. Dělá to každý. Neustále spolu vedeme vnitřní dialog. Přemýšlej o tom. Co vždycky děláš, když jsi sám?“
„Povídám si pro sebe.“
„A o čem si povídáš?“
„Nevím, asi o všem.“
„Já ti řeknu, o čem si pro sebe povídáme. O svém vlastním světě. Ve skutečnosti si svět udržujeme právě tímhle vnitřním rozhovorem.“
„A jak to děláme?“
„Vždycky, když přestaneme mluvit pro sebe, svět je takový, jaký má být. My ho obnovujeme, rozsvěcujeme ho svým životem, udržujeme ho svou vnitřní samomluvou. A nejen to, my si také při tom mluvení vybíráme svou stezku. A tak dokola opakujeme stále stejnou volbu, dokud neumřeme, protože dokud neumřeme vedeme stále stejný vnitřní rozhovor.
Bojovník si to uvědomuje a usiluje o to, aby svoji samomluvu zastavil. Tohle je poslední věc, kterou musíš znát, abys mohl žít jako bojovník.“
„A jak můžu přestat mluvit sám k sobě?“
„Musíš především používat uši, abys trochu ulehčil svým očím. Od chvíle, kdy jsme se narodili, používáme oči při posuzování světa. Mluvíme s ostatními i sami se sebou především o tom, co vidíme. Bojovník si to uvědomuje, a proto světu také naslouchá, poslouchá zvuky světa.“
Odložil jsem poznámky. Don Juan se smál a řekl, že nechce, abych se do toho nějak nutil, že světu je třeba naslouchat harmonicky a velice trpělivě.
„Bojovník si uvědomuje, že se svět změní, jakmile přestane mluvit sám pro sebe, a že musí být na ten obrovský otřes připraven.“
„Co tím myslíte, done Juane?“
„Svět je takový a makový a všechno se děje tak či onak jedině proto, že si říkáme, že to tak je. Když si přestaneme říkat, že svět je takový a makový, svět prostě takový přestane být. Myslím, že v tuto chvíli nejsi připraven na tak strašlivou ránu, a proto musíš začít pomalu svět rozpouštět.“
„Já vám opravdu nerozumím!“
„Tvůj problém je v tom, že si pleteš svět s tím, co lidé dělají. Ani tady nejsi žádnou výjimkou. Děláme to všichni. To, co lidé dělají, jsou ochranné štíty proti silám, které nás obklopují. To, co my lidé děláme, nám dává útěchu a pocit bezpečí, to, co lidé dělají, je opravdu nesmírně důležité, ale jenom jako štít. Nikdy se nedozvíme, že to, co děláme jakožto lidé, je pouhý štít, a tak dopustíme, aby nás to v životě ovládalo a poráželo. Vlastně bych mohl říct, že pro lidstvo je důležitější a významnější to, co dělají lidé, než svět jako takový.“
„A čemu říkáte svět?“
„Svět je všechno, co je uzavřeno tady,“ řekl don Juan a zadupal na zem. „Život, smrt, lidé, spojenci a všechno ostatní, co nás obklopuje. Svět je nepochopitelný. Nikdy mu neporozumíme, nikdy nerozluštíme jeho tajemství. A tak ho musíme brát tak, jak je, jako naprosté tajemství!
Ale normální lidé tohle nedělají. Svět pro ně už nikdy není tajemný, a když zestárnou, jsou přesvědčeni, že už nemají proč žít. Starý člověk ale vůbec nevyčerpal svět. Vyčerpal pouze to, co dělají lidé. Avšak ve svém hloupém zmatení je pak přesvědčen, že svět už pro něj nemá žádná tajemství. A tohle je ta mizerná cena, kterou platíme za svoje ochranné štíty!
Bojovník si uvědomuje tohle zmatení a učí se s věcmi náležitě zacházet. To, co lidé dělají, za žádných okolností nemůže být důležitější než svět sám. A tak bojovník považuje svět za nekonečné tajemství a činnost lidí za nekonečnou pošetilost.“
„Tvoje mysl vždycky hledá jenom jednu stránku věci,“ řekl don Juan a vzal suchou větvičku. Zamával s ní ve vzduchu, ale nic nekreslil, spíš mi to připomínalo pohyby, které dělá, když prsty čistí hromadu semen od smetí. Jako by větvičkou jemně dloubal nebo škrábal vzduch.
Obrátil se a podíval se na mě. Automaticky jsem pokrčil rameny, že ničemu nerozumím. Přišel blíž a ty pohyby znovu opakoval a přitom na zemi vyznačil osm bodů. Kolem prvního bodu nakreslil kroužek.
„Ty jsi tady. Všichni jsme tady. Tohle je cítění a my se pohybujeme odsud sem.“
Dal do kroužku i druhý bod, který nakreslil přímo nad číslem jedna. Pak mával větvičkou mezi oběma body, aby naznačil čilý ruch.
„Ale existuje ještě dalších šest bodů, které člověk může ovládat. Většina lidí o nich nic neví.“
Položil větvičku mezi bod jedna a dvě a pak s ní dloubal do země.
„To čemu ty říkáš porozumění, je pohyb mezi těmito dvěma body. Takhle to děláš celý život. Jestli říkáš, že jsi moje poznání pochopil, tak jsi ničeho nového nedosáhl.“
Potom některé z osmi bodů čarami propojil s ostatními a nakreslil dlouhý různoběžník, kde bylo osm center různě silné radiace.
„Každý ze šesti zbývajících bodů je světem, tak jako cítění a porozumění jsou pro tebe dva různé světy.“
„A proč osm bodů? Proč ne nekonečné množství bodů jako třeba v kruhu?“ zeptal jsem se a nakreslil jsem na zem kruh. Don Juan se usmál: „Pokud vím, člověk je schopen ovládnout jen osm bodů. Možná, že lidé nemůžou jít dál. A doufám, že sis všiml, že říkám ovládat a ne pochopit.“