„Mám dojem, že trochu mateš pojmy. Sebedůvěra bojovníka není sebedůvěrou průměrného člověka. Průměrný člověk vyhledává jistotu v očích přihlížejících. Tomu pak říká sebedůvěra. Bojovník usiluje o bezchybnost ve svých vlastních očích a říká tomu pak pokora. Průměrný člověk je připoután ke svým bližním, zatímco bojovník je připoután pouze k sobě. Možná že se jen honíš za nedosažitelným. Tobě jde o sebedůvěru průměrného člověka, zatímco bys měl usilovat o pokoru bojovníka. A v tom je velmi markantní rozdíl. Sebedůvěra znamená, že něco víš najisto, určitě, zatímco pokora znamená, že svoje činy provádíš bezchybně a že ani tvoje pocity nemají chybu.“
„Snažím se žít tak, jak mi doporučujete. Možná, že nejsem úplně nejlepší, ale určitě to dělám, jak nejlíp umím. Je tohle bezchybnost?“
„Ne. Musíš si vést ještě líp. Neustále musíš sám sebe postrkovat za svoje vlastní meze.“
„Ale to by bylo šílené, done Juane. To přece nikdo nemůže.“
„Dnes už umíš dělat spoustu věcí, které by ti před deseti lety připadaly šílené. Ty věci se samy o sobě nezměnily, ale změnila se tvoje představa o sobě. Co dřív bylo nemožné, je dnes dokonale možné, a tak je třeba jen otázkou času, kdy se ti podaří úplně se proměnit. Jediný možný směr, kterým se v této věci může bojovník vydat, je jednat důsledně a bez výhrad. Už znáš dost způsobů, jak jedná bojovník, aby ses podle nich mohl patřičně řídit, ale pořád ti překáží tvoje staré návyky a zaběhané rutiny.“
Chápal jsem, co má na mysli.
„Chcete mi říct, že psaní je jedním ze starých návyků, který bych měl změnit? Mám zničit svůj nový rukopis?“
Don Juan neodpověděl. Vstal a obrátil se, aby viděl na kraj chaparralu.
Řekl jsem mu, že dostávám dopisy od nejrůznějších lidí, kteří si myslí, že není správné, když píšu o svém o učednictví. A citují mi například mistry východních esoterických nauk, kteří vyžadují zachovávání absolutní mlčenlivosti o svém vyučování.
„Možná že si ti mistři libují ve svém mistrovství,“ řekl don Juan. Ani se na mě přitom nepodíval. „Já ale nejsem mistr, já jsem bojovník. Takže opravdu nevím, jaké to je být mistrem.“
„Ale co když odhaluji věci, které bych odhalovat neměl, done Juane?“
„Nezáleží na tom, co člověk odhalí a co si ponechá pro sebe. Všechno, co děláme, všechno, co jsme, spočívá na naší osobní síle. Jestliže jí máme dost, pak stačí, když nám řeknou jedno slovo, a změní se celý běh našeho života. Ale pokud nemáme dost osobní síly, můžou se nám odhalovat nejúžasnější moudrosti a tato zjevení v nás nevyvolají sebemenší proměnu.“
Pak ztišil hlas, jako by mi chtěl sdělit něco důvěrného.
„Chci ti svěřit možná to největší vědění, které člověk může vyslovit. Uvidíme, co s tím dokážeš udělat.
Víš, že jsi zrovna v tomto okamžiku obklopen věčností? A víš, že tu věčnost můžeš používat, pokud si to budeš přát?“
Po dlouhé pauze, při níž mě jemným pohybem očí pobízel, abych něco vyslovil, jsem řekl, že nechápu, o čem to mluví.
„Tady! Věčnost je tady!“ ukázal na horizont.
Potom ukázal k zenitu. „Nebo tamhle, anebo bychom třeba mohli říct, že věčnost je takováhle,“ roztáhl paže na východ i na západ.
Podívali jsme se na sebe. Don Juan měl v očích otázku.
„Co tomu říkáš?“ zeptal se a pobízel mě, abych přemýšlel o jeho slovech.
Nevěděl jsem, co mu na to říct.
„Víš, že se můžeš navždy rozšířit všemi směry, které jsem ti ukázal? Víš, že jeden jediný okamžik může být věčnost? Tohle není hádanka, to je fakt, ale jenom tehdy, když se na ten okamžik postavíš a využiješ ho k tomu, aby některým směrem navždycky odnesl tvou celistvost. “
Upřeně na mě zíral.
„Tohle jsi dříve nevěděl,“ usmál se na mě. „Teď už to víš. Odhalil jsem ti to, ale vůbec nic se tím nemění, protože nemáš dost osobní síly, abys mohl využít to, co jsem ti sdělil. A přece, kdybys měl dost síly, stačila by ti jen moje slova jako prostředek, aby ses dovršil ve své celistvosti a dostal její podstatnou část mimo meze, v nichž je teď obsažena.“
Don Juan ke mně přistoupil z boku a prsty mě velice jemně šťouchl do hrudi.
„Tohle jsou ty hranice, o kterých mluvím. Člověk se z nich může dostat. My jsme cítění, vědomí, které je uzavřeno tady v tom.“
„Tonal je ostrůvek“ vysvětlil mi. „Nejlíp se to dá popsat asi takhle.“
Přejel rukou po desce stolu.
„Mohli bychom říct, že tonal je jako tenhle stůl. Ostrov. A všechno, co máme, je na tomhle ostrově. Ten ostrov, to je vlastně svět.
Každý z nás má svůj osobní tonal, a pro nás pro všechny je tu i kolektivní tonal v každý daný okamžik, a tomu říkám tonal doby.“
Ukázal na řady stolů v restauraci: „Podívej! Všechny stoly mají
stejné uspořádání. Na každém jsou stejné předměty. Ale přesto se jeden od druhého liší, u některých je hodně lidí, u jiných zas nikdo není, jsou na nich různá jídla a jiné talíře, jiná atmosféra, a přesto musíme připustit, že všechny stoly v této restauraci jsou si velmi podobné. Totéž se děje s tonalem. Můžeme říct, že tonal doby je to, co nás činí stejné, tak jako jsou stejné tyto stoly v téhle restauraci. Nicméně každý stůl odděleně je samostatný případ, a stejně tak je tomu s osobním tonalem každého z nás. Ale důležité je, aby sis zapamatoval, že všechno, co o sobě víme a co víme o svém světě, je jenom ostrov, tonal. Chápeš, co chci říct?“
„Jestliže všechno, co o sobě víme a co víme o světě, je tonal, co je potom nagual?“
„Nagual je ta naše část, kterou se vůbec nezabýváme.“
„Cože?“
„Nagual je ta naše část, pro kterou nemáme popis, pro kterou nemáme slova ani jména ani pocity, ta část, o níž nevíme. “
„To je ale rozpor, done Juane. Jestli ji nemůžeme pociťovat, ani popsat nebo pojmenovat, pak podle mého názoru nemůže ani existovat.“
„To je rozpor pouze v tvém náhledu. Vždyť jsem tě varoval, že se budeš snažit všechno pochopit, až málem vypustíš duši.“
„Řekl byste, že nagual je mysl?“
„Ne. Mysl je jedna z věcí na stole. Mysl je část tonalu. Řekněme, že mysl je tahle chili omáčka,“ vzal do ruky lahvičku a postavil ji přede mě.
„Je tedy nagual duše?“
„Ne. Duše je také na stole. Dejme tomu, že duše je tenhle popelník.“
„Jsou to lidské myšlenky?“
„Ne. Myšlenky jsou také na stole. Myšlenky jsou jako tyhle příbory.“ A položil vidličku vedle lahvičky s chili omáčkou a popelníkem.
„Je to stav milosti? Nebe?“
„Ani to ne. I tohle, ať už je to cokoli, je součástí tonalu. Dejme tomu, že to je ubrousek.“
Uváděl jsem další možné způsoby, jak popsat to, co mi naznačuje: čistý intelekt, psychika, energie, vitální síla, nesmrtelnost, životní princip. Pro všechno, co jsem jmenoval, našel na stole nějaký předmět, který postavil přede mě. Nakonec přede mnou na stole leželo všechno na hromadě.
Don Juan se tím zřejmě neskonale bavil. Neustále se pochichtával a mnul si ruce, kdykoli jsem pojmenoval další možnost.
„Je nagual Nejvyšší bytost, Všemohoucí Bůh?“
„Ne. Bůh je taky na stole. Řekněme, že Bůh je ubrus.“
Žertem naznačoval, že chce ubrus strhnout, aby ho přidal k ostatním věcem, které přede mě navršil.
„Ale říkáte, že Bůh neexistuje?“
„Ne, to jsem neřekl. Řekl jsem jen to, že nagual není Bůh, protože Bůh je jen jedna z věcí našeho osobního tonalu a jedna z věcí tonalu doby. Tonal je, jak už jsem ti říkal, všechno, z čeho se podle našeho názoru skládá svět, samozřejmě včetně Boha. Bůh nemá o nic větší důležitost, než že je součástí tonalu naší doby.“
„Já chápu Boha tak, že Bůh je všechno, co je. Cožpak tedy nemluvíme o jednom a tomtéž, done Juane?“
„Ne. Bůh je jen všechno, co si dokážeš myslet, proto je to, přesně vzato, jen jiná položka na tomhle ostrově. Nemůžeš být svědkem Boha, kdykoli se ti zlíbí, ale můžeš o něm mluvit. Nagual je naproti tomu bojovníkovi k službám. Můžeš být jeho svědkem, ale mluvit o něm nemůžeš.“
„Jestliže nagual není nic z toho, co jsem zmínil, tak byste mi možná mohl říct něco víc o tom, kde je. Kde je?“
Don Juan mávl rukou a ukázal mimo hranice stolu, jako by hřbetem ruky zametal imaginární předměty z povrchu, který přesahoval okraje stolu.
„Nagual je tam. Tam, kolem ostrova. Nagual je tam, kde se vznáší síla.
Od chvíle, kdy se narodíme, cítíme, že v sobě máme dvě části. V okamžiku narození a chvíli po něm je člověk jen nagual. Potom však pocítíme, že k tomu, co máme, potřebujeme protějšek, abychom mohli fungovat. Tonal nám chybí a to nám dává od samého začátku pocit neúplnosti. Tehdy se tonal začíná rozvíjet. Stane se nanejvýš důležitý pro naše fungování, tak důležitý, že zastíní záři nagualu a zcela jej přemůže. Od chvíle, kdy se staneme pouze tonalem, pak už neděláme nic jiného, než že stále zvětšujeme ten starý pocit neúplnosti, který nás provází od chvíle narození a který nám neustále připomíná, že nám chybí ještě naše druhá část, abychom mohli být úplní.
Od chvíle, kdy se staneme pouze tonalem, začínáme vytvářet dvojice. Cítíme, že máme dvě stránky, jenomže si je stále představujeme v podmínkách tonalu. Říkáme, že máme dvě části, duši a tělo. Mysl a hmotu. Dobro a zlo. Boha a ďábla. Ale nikdy si neuvědomíme, že všechny tyhle dvojice jsou na ostrově, že je to takřka, jako když dáváme do dvojic kávu s čajem, chléb s kukuřičnými plackami, nebo chili s hořčicí. Já ti říkám, že jsme divní brouci. Necháme se unést a ve svém bláznovství věříme sami sobě, že nám to všechno dokonale dává smysl.“
Don Juan vstal a oslovil mě, jako by byl řečník. Namířil na mě ukazováčkem a potřásl hlavou.
„Člověk se nepohybuje mezi dobrem a zlem,“ řekl bujaře rétorickým tónem, v jedné ruce třímaje pepřenku a v druhé slánku. „Jeho hlavní pohyb probíhá mezi pozitivností a negativitou.“
Pustil sůl a pepř a sevřel nůž s vidličkou.
„Chyba! Není žádný pohyb,“ pokračoval, jako by odpovídal sám sobě. „Člověk je jen mysl!“
Popadl lahvičku s omáčkou a zvedl ji. Potom ji zas položil.
„Jak vidíš,“ řekl tiše, „stačí dosadit mysl za chili omáčku a skončíme s tvrzením, že člověk je chili omáčka! A když to uděláme, nebudeme o moc větší hlupáci, než jací už jsme.“
„Bohužel jsem se asi nezeptal správně,“ řekl jsem. „Možná bychom dospěli k lepšímu porozumění, kdybych se zeptal, co konkrétně člověk může najít za hranicemi ostrova.“
„Na to se nedá odpovědět. Kdybych ti řekl, že nic, udělal bych nagual součástí tonalu. Můžu ti říct jen tolik, že tam, za hranicemi ostrova, můžeme najít jen a jen nagual.“
„Ale když to nazýváte nagual, nedáváte to vlastně také na ostrov?“
„Ne. Pojmenoval jsem to jen proto, že jsem chtěl, aby sis to uvědomoval.“
„Dobrá! Ale když si to člověk začne uvědomovat, je to zas jen krok, kterým se nagual promění v novou položku tonalu. “
„Bohužel mi asi nerozumíš. Jméno nagual a tonal jsem uvedl jen proto, abych ti označil skutečnou dvojici. Nic jiného jsem neudělal.“
A připomněl mi, že jsem se mu kdysi snažil vysvětlit, proč trvám na významech. Tenkrát jsem mluvil o tom, že děti třeba nejsou schopny pochopit rozdíl mezi „otcem“ a „matkou“, dokud se nevyvinou tak, aby byly schopny pracovat s významy, protože do té doby mohou být přesvědčeny, že slovo „otec“ například znamená „nosit kalhoty“ a slovo „matka“ „nosit sukni“ nebo jiné rozdíly: účes, velikost těla nebo oblečení.
„My děláme zajisté totéž s našimi dvěma částmi. Cítíme, že máme ještě jednu část, ale když se tu druhou část snažíme zachytit, tonal se zmocní taktovky a jako dirigent se stává velmi žárlivý a malicherný. Oslňuje nás svou chytristikou a nutí nás zastínit i tu nejmenší náklonnost vůči druhé části skutečné dvojice, k nagualu.“
„Tohle všechno vysvětlit zas není tak jednoduché. I když jsou kontrolní stanice tonalu sebechytřejší, faktem zůstává, že se nagual vynořuje napovrch. Ale vynořuje se napovrch bezděčně, nepozorován. Tonal je mistr v umění potlačovat každý projev nagualu takovým způsobem, že jeho přítomnost zůstává nepovšimnuta, i když by měla být tou nejsamozřejmější věcí na světě.“
„A kým zůstává nepovšimnuta?“
Zasmál se, potřásaje hlavou nahoru a dolů. Naléhal jsem, aby mi odpověděl.
„Tonalem. Mluvím výlučně o tonalu. Chodím možná v kruzích, ale to by tě nemělo překvapovat ani mrzet. Upozornil jsem tě, že je obtížné porozumět tomu, co ti chci říct. Všechno to žvanění jsem dělal jen proto, že můj tonal si uvědomuje, že mluví sám o sobě. Jinými slovy, můj tonal sám sebe používá k tomu, aby pochopil informaci, kterou chci objasnit tvému tonalu. Řekněme, že tonal si velmi dobře uvědomuje, jak obtížné je mluvit sám o sobě, a proto vytvořil podobné výrazy jako ‚já‘, ‚mně‘ a tak dále co by svůj protějšek a díky nim může mluvit s jinými tonaly, tedy se sebou o sobě.
Když tedy řeknu, že nás tonal nutí něco dělat, nemám na mysli, že by tu byla ještě třetí strana. Je zřejmé, že nutí sám sebe sledovat svoje vlastní úsudky.
Ale při určité příležitosti a za určitých okolností si něco v samotném tonalu uvědomí, že jsme víc než pouze tonal. Je to jako hlas, který vychází z hlubin, hlas nagualu. Víš, naše celistvost je přirozený stav, který tonal nemůže úplně vymazat. V životě nastávají okamžiky, kdy se naše celistvost ukazuje. Takové okamžiky se zejména objevují v životě bojovníka. V tu chvíli můžeme tušit a odhadovat, co skutečně jsme.
Zajímal jsem se o všechna ta škubnutí, která jsi měl, protože tímto způsobem se vynořuje na povrch nagual. V takových okamžicích si tonal uvědomuje svou celistvost. Je to vždycky náraz, protože tohle vědomí rozbíjí klidné zkonejšení. Toto uvědomění nazývám celistvost bytosti, která má umřít. Tím chci připomenout, že ve chvíli smrti začíná plně působit i ten druhý člen skutečné dvojice, tedy nagual, a vědomí, vzpomínky, paměť, vjemy, všechno, co jsme si uložili v lýtkách, stehnech, v zádech a ramenou i v krku,
se začíná rozšiřovat a rozpadat. Bez životní síly, která by to všechno držela pohromadě, to odpadává jako korálky nekonečného přetrženého náhrdelníku.“
Podíval se na mě. Oči měl mírné. Cítil jsem se nesvůj. Připadal jsem si jako hlupák.
„Naše celistvost je věc velmi chytlavá. Stačí nám jí jen trošičku a dokážeme splnit i ty nejsložitější úkoly života. A přece, když umřeme, umíráme ve své celistvosti. A proto se čaroděj ptá: Když musíme umřít jako celiství, proč bychom nemohli jako celiství také žít?“
... z knihy Carlose Castanedy, Příběhy síly